Končí svoboda slova tam, kde začíná svoboda víry?

Nechci se zastávat teroristů, kteří ve středu zavraždili dvanáct lidí v pařížském týdeníku Charlie Hebdo kvůli satiře na islám a Mohameda jako jeho Proroka. Ale ani nechci, abych viděl v muslimovi, s nímž chodí v Amsterdamu moje dcera,  sprostého podezřelého ze všeho nejhoršího, co může Evropu potkat.

Dovolte tedy pár otázek, s jejichž pomocí se snažím pochopit, co se v Paříži stalo.

Kdyby někdo z novinářů napsal v třicátých letech minulého století o milence Al Caponeho v Americe, jedné z kolébek demokracie, že je děvka, co by se stalo? 

Rozštěkaly by se v redakci, kde hanopis vznikl, samopaly? Soudím, že nejspíš ano. Nešlo by přitom o svatou víru, ale jen o sex.

Někde jsem slyšel, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda toho druhého.
Svoboda slova. Svoboda víry.

Kde jsou jejich hranice? Dokáže vůbec někdo odhadnout, do jaké míry může svobodomyslná západní společnost dráždit muslimské přistěhovalce, jimž umožnila život ve svých zemích?

Při bolestném přemýšlení o tragédii v týdeníku Charlie Hebdo jsem si vzpomněl na svého kamaráda z vesnického fotbalu. Měli jsme ho docela rádi, ale věděli jsme, že je někdy velké máčo.

Když jsme se s ním pokopali na tréninku, jak se občas stává, nikdy jsme mu neřekli něco, čím bychom ho dostali jak kapra na domácí knedlík. Jedovaté rýpance, nad nimiž by ostatní mávli rukou, by mu ublížily a pokořily ho.

Ohlíželi se redaktoři týdeníku Charlie Hebdo při svých satirických výpadech na city muslimských  přistěhovalců?  Francie si je k sobě pustila jako gastarbaitry, na nichž vydělávala. Jako kdysi na vykořisťovaných koloniích, kde se země Voltaira nebo Rousseaua chovala odporně. Podobně jako další evropské velmoci.

Lze za těchto okolností muslimy urážet ve jménu svobody slova podobně jako hvězdy showbyznysu? S obrovským rizikem, že osudově zaujmu mizivé procento masových vrahů v jejich populaci?

Mám kamaráda, velkou šarži v naší armádě, který byl na jedné vojenské a jedné mírové misi v Afghánistánu. Říká - kdyby si nechali ten svůj terorismus doma, nikdy bych tam nejel. Ale oni ho vozí k nám, tak jsem tam byl.

Zároveň uctivě respektoval místní obyčeje v Kábulu a jedné afghánské provincii. Nikdy na návštěvě u muslimských pohlavárů nebo prostých rodin nezapomněl na to, že proti nim nesmí vztyčit chodidla svých vojenských bot.

Týdeníku Charlie Hebdo uctivost českého vojáka chyběla. Pravda, má redakci ve Francii, a ne v Afghánistánu. Jenomže... Žijeme sice stále na křesťanském kontinentu, ale nejčastější jméno novorozence je tady Mohamed. Může být  za takových okolností v Evropě ještě místo zatvrzelé zaklínání se svobodou slova, ke všemu leckdy pokřivenou?

Což samozřejmě nic nemění na tom, že střílení bezbranných lidí ve jménu jakékoliv víry je zvěrstvo.

Na závěr opustím otázky. Jsem totiž přesvědčený, že ve vztahu k islámu - a to i k militantnímu - jsou stěžejní dvě věci. Neústupnost v našich hodnotách - byť skomírajících. A respekt ke světu v podobě, v jaké ho vidí muslimové.

Myslím si, že alespoň trochu vím, co říkám. V roce 1980 jsem na vysokoškolské koleji žil v jejich "obklíčení". Svého spolubydlícího Syřana Hasana jsem vzal k nám domů na Vánoce. Když jsme šli dolů z hor z půlnoční a dole svítila světla, říkal: "To je jak u nás doma."

Onu vzácnou chvíli si užívali oba, i když jsme tušili, že z nás nikdy nebudou kamarádi. Ale ani nepřátelé. Bezpochyby i proto, že jsme u nás křesťanů neměli v Hasanově společnosti o pár hodin dříve ke sváteční večeři jako obvykle smažený vepřový řízek. Upekli jsme kapra.

Miloslav Lubas, redaktor MF DNES Liberec