Kouzelná hůlka jménem RPSN. Nenechte se ošálit

Roční procentní sazba nákladů, známé RPSN, by teoreticky měla spotřebiteli, jenž si bere u finanční instituce úvěr například na auto, ukázat, jak je úvěr drahý. Je to tak opravdu vždycky? Česká obchodní inspekce to zamotala ještě víc.

Poskytovatelé úvěrů nemají poslední dobou na růžích ustláno. A není to v důsledku vysokého počtu podvodů, kvůli krachu trhu nebo pro nezájem lidí o úvěry. Poté, co Ústavní soud i Nejvyšší soud rukou společnou a nerozdílnou „zabily“ nesmyslnou iniciativu týkající se vracení poplatků za vedení úvěrových účtů, objevilo se nové téma – údajně chybně uvedená roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr (tzv. RPSN). Podle zpráv z médií se to má týkat řady společností působících na trhu. O co jde? Na první pohled to vypadá spíše jako otázka pro matematika – spočítali náklady správně, nebo je počítali chybně? Přitom je to však otázka bytostně právní. V hlavní roli je poplatek za poskytnutí úvěru. Co je vlastně zač?

Chcete si třeba koupit auto za 100 tisíc Kč. Nemáte na něj, proto vám prodejce nabídne, že si můžete vzít úvěr od společnosti, se kterou spolupracuje. Je to byznys výhodný pro všechny – prodejce udělá obchod, klient získá své auto a společnost má zisk z poskytnutého úvěru. Prodejce však za „zprostředkování“ úvěru požaduje provizi. To je onen poplatek za poskytnutí úvěru (třeba 30 tisíc Kč). Společnost tyto peníze zaplatí prodejci a navýší o ně úvěr poskytnutý klientovi, který s tím souhlasí. Klient pak vše (130 tisíc Kč plus úroky) splácí v měsíčních splátkách. A jaký má tento poplatek vztah k RPSN?

Uvádět řádně RPSN požaduje zákon o spotřebitelském úvěru. Co stanoví? Že RPSN jsou „celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele, vyjádřené jako roční procentní podíl z celkové výše spotřebitelského úvěru“ a že mezi náklady je třeba počítat veškeré náklady, včetně úroků, provizí, daní a veškerých dalších poplatků. Příloha zákona pak uvádí vzorec, jak RPSN počítat. Toť vše. Je tedy zřejmé, že poplatek za poskytnutí úvěru má být do RPSN zahrnut. O tom není sporu. Spor se vede o to, jakým způsobem se to má stát.

Lidé se často mylně domnívají, že RPSN jim ukazuje, jak je úvěr drahý, tedy to, co navíc zaplatí. Ukazatel RPSN se ale nerovná navýšení, je totiž závislý na dalších aspektech, např. na počtu splátek či době splácení. Dá se říci, že ukazuje výhodnost úvěru. Když si půjčíte na jeden rok 100 tisíc Kč s tím, že za rok zaplatíte 110 tisíc Kč, je u takového úvěru RPSN nižší, než v případě úvěru, při kterém musíte částku vrátit ve dvou půlročních splátkách po 55 tisících Kč, což je méně výhodné. Přitom navýšení je vždy stejné – 10 tisíc Kč. Výši RPSN tak ovlivní, zda do vzorce dosadíte poplatek jako vstupní náklad, nebo jako plnění rozložené do měsíčních splátek, anebo jej tam dokonce dosadíte dvakrát (to je ale zcela absurdní, klient nevrací peníze dvakrát, ale jen jednou). Jaká byla dosavadní praxe?

Dá se říci, že nejistá. Část společností na trhu postupovala jedním způsobem, část společností druhým způsobem. Zákon je sice velmi přesný v určení vzorce, ale jaké hodnoty a jak do něj mají být dosazeny, už vůbec jisté není. Žádná vyhláška či nařízení nestanoví, jak to dělat. Neexistuje ani žádná metodika (v tomto směru lze spatřovat určité selhání státních orgánů, zejména České obchodní inspekce či Finančního arbitra). Je proto logické, že poskytovatelé úvěrů většinou volili přístup zdravého rozumu vycházející z ekonomické racionality. Splácí-li klient celou výši úvěru v měsíčních splátkách, mělo by to být i takto promítnuto do RPSN. Poplatek za poskytnutí úvěru totiž není v ekonomickém smyslu slova poplatkem placeným společnosti, ale ta tu funguje jen jako zprostředkovatel platby provize pro prodejce.

Nyní se dozvídáme, že postupovat podle zdravého rozumu bylo zřejmě špatné. Přitom ČOI i v minulých letech prováděla kontroly, zda společnosti dodržují pravidla stanovená zákonem o spotřebitelském úvěru, a nikdy neshledala v takovém způsobu výpočtu RPSN problém. Z právního hlediska tak lze hovořit o tzv. ustálené správní praxi. To je termín, který lze lapidárně vysvětlit takto: pokud správní orgán dlouhodobě postupuje určitým způsobem, opakovaně potvrzuje určitý výklad a používání právních předpisů, je takovou svojí praxí vázán a soukromníci se na ni mohou spolehnout. Můžeme to nazývat různě – legitimní očekávání, právní jistota… V našem případě je to vlastně to jediné, na co se mohli poskytovatelé úvěrů spolehnout. Vyložili si dané pravidlo, řádně vyplnili vzorec pro výpočet RPSN, klientům nic nezamlčeli, chovali se transparentně a po kontrole provedené ze strany státního orgánu si oddechli – děláme to správně. Nikde není psáno, že se určitá správní praxe nesmí změnit. Ale může k tomu dojít pouze pro budoucí případy, nikdy ne zpětně.

Domnívám se, že postupem České obchodní inspekce, která dle publikovaných zpráv v médiích již začala s ukládáním sankcí, je ustálená správní praxe porušena. To je nebezpečný signál. Navíc v dnešní době mediálních zkratek a rychlých odsudků se tím poškozuje pověst daných společností na trhu. Co naplat, že za pár let soudy rozhodnou, že vše bylo v pořádku? Nikoho to již nebude zajímat.

Robert Němec, právník