Když padala socha Stalina z Letenského návrší, byla jsem malá a moc si to nepamatuju, ale nepředpokládám, že by se kvůli této události k nám hrnuly davy turistů. Možná ti z Východu, kterým to bylo líto, že jim Visarionoviče, někdo rozmlátil na kousky.
Podobný osud teď potkal Lennona, přesněji jeho zeď v Praze. Byla popsaná v každém dobrém zahraničním průvodci, patřila k neodmyslitelným momentům komunisté metropole, která si snila svůj sen o svobodě prostřednictvím malování. Jezdili za ní davy z celého světa a měli jí rádi. Byl to reálný svědek své doby. Ukazovala, že i době totality tady žili lidé, kteří chtěli mít se světem nějaké magické spojení.
Myslím, že mladí radikálové, která ji zabílili, aby mohli novodobě „pokračovat“ ani netuší, co způsobili. Tady se nejedná jen o fenomén malůvek, to byla autentická realita nesvobody a jako s takovou se má zacházet v rukavičkách. Nevím, co by udělali Němci, kdyby z Berlínské zdi nezbyl ani kousek a lidí si nemohli sáhnout alespoň na patník, který ten totálně odlišný svět dělil na dvě půlky.
Pomalovaných zdí máme v Praze, že nevíme co s nimi. Nové vzkazy nikoho možná, kromě aktérů samých ( Máňo, miluju Tě… Kdo má jointa, ať se přihlásí… Miloš je blbec….) nikoho nezajímají. Pro turisty o jednu atrakci míň. Dobře, že máme ještě ten Hrad a Most, aspoň něco. Ale ta práce s přepisováním průvodců!
Co ale vůbec už vůbec nechápu, že tyto mladé, byť přiznané se k činu, někdo nežene k další odpovědnosti za souvislosti, které tím spáchali. Vůbec netuší, co udělali a o to je to smutnější.
Nora Dolanská, ředitelka Pražské informační služby
