Jeden doprava, další doleva, nikdo nic neví...

Poněkud mne znepokojuje vyjádření některých čelních představitelů vlády ČR a politiků vůbec k možnému trestnímu stíhání poslankyně TOP 09 Vlasty Parkanové. Během několika málo dnů od prosáknutí informace z vyšetřovacího spisu se naše reprezentace rozdělila do několika táborů.

Jedni uznávají pochybnosti, druzí hájí, třetí názor „nemají“, čtvrtí si ho teprve utváří… a tak do nekonečna. Jeden doprava, další doleva, nikdo nic neví, někdo vědět nechce, někdo ví, ale nepoví, jiný mlčí…. Ovšem žádné finální rozhodnutí. To by, což uznávám, mělo přijít s vynesením rozsudku. Tedy až v momentě, kdy se celá kauza dostane před soud a ten o něm bude moci rozhodnout. Spíše bych tedy měla očekávat finální postoj k celé věci. Možnost je ovšem pouze vyjádřením potence, čili schopnosti takový postoj vyjádřit.

Než se tak stane, povedou se vášnivé debaty v zákulisí, před zraky občanů i v hospodách u piva o tom, kdo za to všechno vlastně může. Není-li místopředsedkyně Sněmovny vlastně jen obětní beránek. Jako prostému občanu a voliči je mi z celé kauzy jasné jen to, že paní Parkanová, jako politička nese na trh vlastní kůži. Svým rozhodováním, ať už je či není manipulováno poradními hlasy odkudkoli, vytváří vlastní reálné situace, kterými ovlivňuje přeneseně život nás všech, ale fakticky a okamžitě především svůj.

Kdo nebo co za to všechno může? Toť otázka, na kterou se ptám. Většina, jedinec, společnost, nevědomost, moc, nicnedělání, alibismus….? Odpovědi se asi nedočkám. A ať už bude rozhodnuto jakkoli či nebude, zůstane ve mně pochybnost a znechucení.

Pochybnost o rovnosti mezi lidmi. Jak je možné, že někteří jsou vydáni a jiní ne. Pochybnost o důsledcích rozhodnutí našich politických zástupců. Kde a zda se v nich bere (ne)schopnost přijmout odpovědnost za vlastní (ne)činnost.

Znechucení, jak obratně se dá v politice využít slov vyslovených i napsaných, aby se zastrašili ti, kdo mají v popisu práce hledat, šetřit, bránit, rozkrývat, posuzovat, rozhodovat.

Možná se zdám naivní, ale pořád ještě věřím ve spravedlnost, právo a pořádek. Věřím v obecnou rovnost lidí a snažím se je neházet do jednoho pytle. Člověk je a bude ve své podstatě pouze a jen člověkem. To, co nás odlišuje, co tvoří rozmanitost společnosti, nemůže být důvodem k elitářství, které nemůže a nesmí v některých z nás budit dojem, že mohou nebo nemusí, podle toho, jak se jim to zrovna „hodí do krámu“.

Petra Thurzová